Vedení církve

 

Mnozí po zkušenostech, jak je církev vedena, raději žádnou církve nechtějí. Prožívají nesvobodu, manipulaci, cítí se někam tlačeni. Přes tyto špatné zkušenosti ale nemůžeme rezignovat a říct si, že nepotřebujeme církev. Více než kdy dříve potřebujeme církev, ale takovou, která bude jeho, ne naše. 

Základním problémem je model, jak je církev vedena – pastor (kněz, farář, …) je častokrát neomezený vládce. 

Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem. Marek 10,42.

Ti, kteří vedou mají tedy především sloužit druhým, pomáhat. Každá organizace potřebuje vedení, ale z Písma jsme pochopili, že vedení společenství by mělo být kolektivní. Vedení církve by mělo být jako kolektivní sport – někdy se musím umenšit já a někdy ty. Je to podobné jako dobře fungující kapela muzikantů – nemůžeš sólovat pořád – jen někdy a jindy musíš dát prostor druhým !

Pojďme se na to podívat z Písma:

Řecké výrazy (Nový zákon je psán v originále řecky) – presbyteros (starší, vedoucí), episkopos (dohlížitel,strážce), poimen (pastýř)

Jsou to tři výrazy, které popisují stejnou funkci – vedoucího místní církve

V jednotném čísle se v NZ nevyskytuje (pouze v případech, kdy jde o oslovení např. 2.Jan 1.1. Já starší nebo se mluví Ježíši jako o dobrém pastýři), ale tam, kde se mluví o místní církvi, jsou starší vždy jmenování v množném čísle.

Výskyt slov:

Episkopos (dohlížitel, strážce), výskyt v NZ 5x

Sk.20.28 mn.č.-episkopous, Fil.1.1 mn.č.episkopois, 1.Tim. 3.2 j.č. episkopon, Tit. 1.7. j.č. episkopon, 1.Petr.2.25 j.č.episkopon – Ježíš jako strážce

 

 

Presbyteros (starší, vedoucí) výskyt v NZ – 66x

– Evangelia – Ježíš se setkává se staršími a jsou vždy jmenováni v množném čísle (tedy slova presbyteron, presbyteroi, presbyterois, presbyterous). Výskyt – Matouš -15.2, 16.21, 21.23, 26.3, 26.47, 26.57, 27.1, 27.3, 27.12, 28.12. Marek 7.3, 7.5, 8.31, 11.27, 14.43, 14.53, 15.1, Lukáš 7.3, 9.22, 22.52, Jan 8.9. Jediný výskyt v evangeliích – starší syn – Luk.15.25, zde je užito slovo presbyteros – jednotné číslo. Ale zde se nejedná o církev, ale o jednoho konkrétního člověka, který je starší než jeho bratr.

Skutky – zde je užito jen v množném čísle – 2.17, 4.5, 4.8, 4.23, 6.12, 11.30, 14.23, 15.2, 15.4, 15.6, 15.22, 15.23, 16.4, 20.17, 21.18, 23.14, 24.1, 25.15,

Listy – množné číslo – 1.Tim5.17, Tit.1.5, Žid.11.2, Jak. 5.14, 1.Petr.5.1, 1.Petr.5.5, Zjevení 4.4, 4.10, 5.5, 5.6, 5.8, 5.11, 5.14, 7.13, 11.6, 14.3, 19.4

Listy – jednotné číslo – 1. Tim.5.1 – aby se neosopoval na staršího muže, 1.Tim.5.19 – nemá přijímat žalobu proti staršímu, jedině na základě 2 nebo tří svědků , 2.Jan.11, 3.Jan.1.1 – zde Jan se představuje jako starší.

Poimen (pastýř, vůdce stáda) výskyt v NZ 18x

Uveden mnohokrát v jednotném čísle, ale pokud je takto uveden, je mluveno o Ježíši – Matouš 9.36, 25.32, 26.31, Marek 6.34, 14.27, Jan 10.2, 10.11, 10.12, 10.14, Žid.13.20, 1.Petr.2.25

V množném čísle je uveden jen u pastýřů v Betlémě – Lukáš 2.8, 2.15, 2.18, 2.20

Zajímavý případ je Ef. 4.11 – kdy je v jednotném čísle, ale je uveden s ostatními služebnostmi, aby společně připravili svaté k dílu služby.

Pastýř jednoznačně není uveden v NZ samostatně jako někdo, kdo by měl vést církev, jako jakási hlava sboru. To může být jen Ježíš.

Shrnutí – Z hlediska NZ nevidíme, že by jednotlivec měl vést nějaký sbor v autoritě, kterou mu dává Pán (jiná věc je u apoštola, teď mluvíme o místním sboru). Církev takto může někomu udělit autoritu, ale to neznamená, že ji má ve světle Bible. V písmu vidíme, že některé postavy byly výraznější (apod. Pavel, Petr, Jakub), ale rozhodovací pravomoc je vždy kolektivní (staršovstvo) a jednotlivec se vždy musí podřídit kolektivu.  Cituji studii Dereka Prince o starších (strana 5)“ Pozice výrazné osoby vyplývá z úcty a uznání, ale normálně by neměla být uzákoněna nebo institucionalizována. ……. Z vlastní zkušenosti za posledních 10 let mohu říct, že jsem viděl velmi nešťastné výsledky tím, že se neuplatňuje tato zásada. ….. V takových případech snadno dochází k tomu, že se do církve vloudí manipulace….. Konečným výsledkem je zmatek.“

Pokud se někdo staví do role výlučného (hlavního) pastýře sboru, do role toho, který vede ostatní, pokud chce mít výlučné postavení, pak to považujeme z pohledu Písma za nesprávné. To je dané tím, že poznání každého z nás je částečné a potřebujeme ostatní, aby naše poznání doplnili, usměrnili nás.  Vidíme v tom nebezpečnou tendenci podobně jako když Izraelci chtěli krále a Samuel je varoval (1.Sam.8)- zde je jasně napsáno, že je to špatné, že je to způsob okolních národů. My máme mít Boha jako jediného krále a nikdo se nesmí stavět do nějakého výlučného postavení.  Pokud někdo chce takto vládnout, pak tímto jednáním rozděluje ostatní na ty, kteří jeho výlučnou autoritu uznávají a poddávají se mu a na ty, kteří s ním nesouhlasí.  To přináší zmatek a rozdělení do sboru.

Pojďme se na to ale podívat z jiné strany. Kdyby Apoštol Pavel neustále musel vysvětlovat co dělá a jak to dělá a proč to dělá, pak by možná mnoho církví nezaložil. V případě nově vznikajících společenství to musí fungovat odlišně. Apoštol Pavel vedl různé skupiny nově obrácených, byl jasná a jediná autorita, ale jakmile vznikl sbor (společenství), tak již vedení předal do kompetence starších, které pak Pavel pouze povzbuzoval a napomínal, usměrňoval.

Problémem kolektivního vedení je, že se nemusí dostat nikam, že každý z vedoucích má různé pohledy na to , jak vést. 

Přísloví 11:14  Když není vedení, lid padne, záchrana je v množství rádců.
1 Korintským 12:28  A v církvi Bůh ustanovil nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom projevy moci, potom dary uzdravování, pomoci, vedení, druhy jazyků.

Když církev nikdo nevede, nikam nedojde!

Ti kteří mají obdarování k vedení, mají vést, ale s tím, že nemají patent na pravdu a musí být ochotni ke korekci. Musíme být velmi pečliví ve výběru vedoucích, ale to už je na samostatné téma.