Platí ještě desatero ?

Jsou platná i pro nás ? Máme se jimi řídit ? Platí pro nás jen některá nebo všechny? Na tyto otázky bych rád hledal odpovědi.

Veškeré odkazy použité v této studii jsou vzaty ze Českého studijního překladu bible (CSP).

Toto zamyšlení je výsledkem mého tříměsíčního studia písma, různých biblických komentářů a studia materiálů různých křesťanských autorů a kazatelů.

Osnova:

  1. Význam přikázání pro nás
  2. Ověření platnosti desatera podle Ježíšových slov
  3. Desatero
  4. Ježíš vytvářel i starou smlouvu a byl přítomen po celou dobu dějin
  5. přikázání – Slyš Izraeli – jeden Bůh
  6. přikázání – nebudeš mít jiné bohy
  7. přikázání – nebudeš Bohu dělat ostudu
  8. přikázání – odpočinek v Kristu
  9. přikázání – úcta k autoritám
  10. přikázání – život není v naší moci
  11. přikázání – čistota, svatost
  12. přikázání – nemůžeme si brát něco, co nám nepatří
  13. přikázání – vztahy v pravdě
  14. přikázání – důvěra v Boha, že se o nás postará

 

 

  1. Význam přikázání pro nás

 

To je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká. Odkud to je, nezní to příliš starozákonně? Nežijeme přece pod zákonem ale pod milostí !! Ale toto slovo říká apoštol Jan ( 1.Jan.5.3.), můžeme najít mnoho jiných míst v písmu v novém zákoně (NZ) – Zjevení Janovo 14:12  Zde je vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a Ježíšovu víru., Římanům 7:12  A tak Zákon je svatý i přikázání je svaté, spravedlivé a dobré, 1 Janův 2:3  A podle toho víme, že jsme jej poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. 1 Janův 2:4  Kdo říká: ‚Znám ho,‘ a jeho přikázání nezachovává, je lhář a pravda v něm není. 1 Janův 3:24  Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm; že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal. 2 Timoteovi 3:16  Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, 17  aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.

Ze všech těchto míst z písma plyne: to jak milujeme Boha se projeví tím, jak dodržujeme jeho přikázání, podle jeho přikázání poznáváme a zůstáváme v Bohu (poznáváme jeho charakter, jaký je). Takže můžeme mít úžasné vyznání, ale na tom co děláme se pozná, jestli opravdu naše srdce patří cele Bohu.

No jenže jaká přikázání? Celý starý zákon, jen nový zákon? Správněji než zákon je třeba říct smlouva, my jsme účastníci nové smlouvy (Jer.31.33) a ta je jiná než stará. Ale i tak co pro nás platí ze staré smlouvy (starého zákona)?

Tento problém již řešili v prvotní církvi – musíte se dát obřezat, musí zachovávat Mojžíšův zákon ! Proto se sešli a takto rozhodli: Skutky apoštolské 15:28  Neboť tak usoudil Duch Svatý i my, že nebudeme na vás klást žádné jiné břemeno než tyto nezbytnosti: 29  zdržovat se masa obětovaného modlám, krve, masa zardoušených zvířat a smilstva. Jestliže se těchto věcí budete chránit, dobře uděláte. Buďte zdrávi.“ Požadavky nebyly nijak rozsáhlé, jen tři požadavky. Takže již starý zákon (SZ) neplatí? Například obřízka byla pro Žida základ, bez toho nebyl Žid, kvůli obřízce klidně přerušili i Sabat. 1 Korintským 7:19  Obřízka nic neznamená ani neobřízka nic neznamená, ale zachovávání Božích přikázání. Ale obřezávání byl také Boží příkaz v SZ! To už neplatí ? Písmo mluví, že důležitější je obřízka srdce. Z toho plyne, že tedy vlastní naplňování příkazů starého zákona (SZ) v naší době (období milosti) je jiné ! Nejvíce se těmto otázkám věnuje list Římanům – Římanům 7:6  Nyní však jsme byli zproštěni Zákona, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli pevně drženi, takže sloužíme v novotě Ducha, a ne ve zvetšelosti litery. Římanům 8:1  Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši a nechodí podle těla, ale podle Ducha. 2  Vždyť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti. 3  Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle, 4  aby byl požadavek Zákona naplněn v nás, kteří nechodíme podle těla, ale podle Ducha. Tyto slova jsou používána na to, že už se nemusíme zabývat Božím zákonem jak je zapsaný ve starém zákoně, to bylo pro Židy, to už není pro nás! – jsme zproštěni zákona. Ano jsme zproštěni plného naplňování staré smlouvy (zákona), ale máme naplňovat zákon Kristův. Apoštol zde také mluví, že jsme byli zproštěni zákona hříchu, takže nad námi již nepanuje, také dále mluví o tom, že vlastní naplňování zákona není možné bez vedení Ducha. Jedině skrze zmocnění Duchem svatým jsme schopni činit Boží vůli a zachovávat přikázání. Bez jeho zmocnění nejsme schopni zachovat jeho přikázání. Celý nový zákon nám ukazuje, že potřebujeme celé srdce a zmocnění (obřízka srdce) abychom naplnili vše, co Bůh po nás požaduje.

Pro Žida je základ desatero (řecky dekalog=10slov, hebrejsky עשרת הדיברות) a vyznání Slyš Izraeli. První apoštolové a sám Ježíš byli židé a pro ně zachovávání přikázání bylo samozřejmostí.

Jak již bylo zmíněno – celé písmo je od Boha a je prospěšné pro nás. Navazujeme na Židy, jsme naroubováni jako plané olivy na tu správnou, takže i pro nás musí být základ desatero. Pokud by pro nás platil jen NZ, pak by Bůh měnil názory, Bůh se ale nemění, nedá nějaký zákon aby ho pak zrušil a jednal úplně jinak. Jsem přesvědčen, že SZ a NZ tvoří jeden celek, NZ vysvětluje SZ a naopak. SZ je dřívější zjevení a NZ jeho  doplněním, plnějším odhalením pravdy, která ale byla již v SZ zjevena.

Je to ale tak, potvrzuje to Pán Ježíš ?

  1. Ověření platnosti Desatera podle Ježíšových slov

Klíčovým slovem z písma je Matouš 5:17  „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit. 18  Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Pán Ježíš přišel naplnit zákon, a potvrdil, že zákon zjevený Mojžíšovi a prorokům platí !! Můžeme mít představu, že když přišel naplnit zákon, tak už je naplněný a je to. Už se to na mě nevztahuje, jsem v Kristu. Jenže Pán Ježíš je zákon, on  je živé slovo (Logos), on je moudrost Boží, on je tvůrcem starého zákona (viz. další kapitola)! Ježíš říká, že dokud nepomine země, nepomine ani čárka ze zákona – potvrdil platnost – země ještě nepominula.

On  svůj zákon přišel naplnit spíše ve významu uvést do správného světla nebo uvést na pravou míru. Ježíš tedy přišel s ještě větším poznáním a vhledem, než měl Mojžíš. On vlastně vysvětluje, co je podstata zákona, co je důležité a co ne. Na čem Bohu záleží a na čem méně. Co existuje lidstvo, tak je tu snaha vytvořit si náboženství co nejvíce takové, které nevyžaduje celého člověka. A na to Ježíš ukazuje, vysvětluje a také vlastně dává ještě větší požadavky, než měl SZ. Např. bohatému mládenci říká, že i když zachovává přikázání, že mu něco chybí, že chce li být dokonalý, má prodat majetek – že je svazován majetkem.

Vysvětloval také co je nejdůležitější – Matouš 22:36  „Učiteli, které přikázání je v Zákoně největší?“ 37  On mu řekl: „‘Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ 38  To je největší a první přikázání. 39  Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sebe samého.‘ 40  Na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon a Proroci.“  To slovo spočívá znamená doslova visí, je zavěšeno, závisí. Tím tedy říká, že to je to nejdůležitější, že pokud tyto dvě věci neplníme, pak ty ostatní neplníme také. Toto je podstata zákona. Ježíš potvrdil všechna přikázání obsažená v desateru, např. vysvětluje, že už když se podíváme na ženu chtivě, již jsme zcizoložili ve svém srdci. (Matouš 5:27)  Jemu jde o podstatu, že všechny špatné věci vychází se srdce. Stejně tak dal na stejnou úroveň to že někoho zabijeme jako to, když se hněváme bez příčiny na své bratry. (Matouš 5:21-26), mluví o tom, že nemáme nejen přísahat křivě, ale nepřísahat vůbec, naše slovo má být ano, ano a ne, ne. Mluví, že nemáme jen milovat bližní ale i své nepřátele. Říká, že ani čárka ze zákona nepomine, dokud se nestane.  Celé písmo platí v plném rozsahu, Ježíš to řekl zcela jasně, potvrdil všech deset přikázání !!! Dokonce říká, že chceme-li vstoupit do života, máme zachovávat přikázání (Matouš 19:17) a jmenuje některé přikázání z desatera. Chceme vstoupit do života? Pak je třeba znát přikázání a rozumět co pro nás znamenají. Ježíš mluví i o 4.přikázání a neříká, že by den odpočinku měl být zrušen. Jenže jak to prakticky naplňovat? Nemůžeme vše naplňovat, jako to naplňují Židé. Světíme Sabath?  Ne! Máme neděli – je to tedy porušení přikázání ? Podrobněji to probereme až u 4.přikázání.

Ale souhrnně Ježíš říká:

Matouš 11:28  Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. 29  Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. 30  Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké.“ Podle Rabínů znamená přijmout jho – přijmout zákon, učení, něco co na sebe naložíme, přijmeme pravidla. Ježíš tedy říká, abychom přijali to, co nám chce říct, protože jeho přikázání nejsou těžká, jen se musíme nechat vést a učit se od něj. Takže to první, co potřebujeme je vzít to na sebe – přijmout jeho učení a pak s pokorou to žít a tím nalezneme odpočinutí, pokoj. V něm vše dostává smysl. Farizeové naložili lidem velká břemena, která byla naprosto neúnosná (kontext je právě Sabath), ale Ježíš ukázal, že jeho přikázání nejsou těžká. V něm se všechno staví do správného světla. Takže zákon Kristův znamená přijmout správné břímě, jho.

Je také psáno, že nám bude zákon vepsán do srdce (Jer.31:33-34). Když se cele vydáme Pánu, pak přichází Duch Svatý a ukazuje nám jak máme žít. Ale nejsou to jiné zákony, než jsou zjevené ve starém zákoně. Mít v srdci Ježíše = mít v srdci jeho zákon, protože on je zákon. Římanům 8:1  Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši a nechodí podle těla, ale podle Ducha. 2  Vždyť zákon Ducha života v Kristu Ježíši mě osvobodil od zákona hříchu a smrti.

Můžeme tedy shrnout, že zákon platí, ale nejsme schopni ho naplňovat bez Božího Ducha, bez jeho pomoci. Zákon nás neospravedlňuje, skrze zákon nemáme spasení, ale na našich skutcích je poznat, jestli Bůh je opravdu v našem srdci a nejen na našich ústech. Jde tedy o správnou aplikaci Božích přikázání skrze Krista.

Rabíni v té době říkali – ten a ten řekl to a to, nikdy neřekli – já to říkám, odkazovali se na jiné rabíny, citovali, učili se nazpaměť jejich výroky. Ale přišel Ježíš a mluvil – slyšeli jste to a to, ale já vám pravím, na nikoho se neodkazoval, protože on je tím nejlepším vykladačem písma, on vše staví do nejlepšího světla – je cesta, pravda i život.

Jan 14:15  „Jestliže mne milujete, zachovejte má přikázání.

  1. Desatero (dekalog)

Bůh má stále stejná pravidla jaké měl před 3.000 lety jako i dnes, on se nemění, jeho požadavky jsou stejné, zákon Kristův a zákon Hospodinův je stejný. Rodiče dávají dětem pravidla, protože chtějí je dobře vychovat. Pokud je nemají rádi, nedají jim pravidla. Bůh nás miluje a proto dal svá pravidla a ta platí dokud nepomine země a nebe ! A tyto pravidla máme v písmu. Bůh nejprve osvobodil svůj lid a pak mu dává pravidla. Chtěli Izraelci nějaká pravidla? Ne. Bůh ale viděl, že je potřebují.

Tyto pravidla platí ať je známe nebo ne, platí i pro pohany, Bůh má stejná měřítka na všechny. Všimněte si, že Jan Křtitel napomíná Heroda, který nebyl žid, jakoby pro něj platili stejné zákony. Pavel napomíná Felixe, jakoby i na něj platil zákon.  Skutky 24:25 Když však mluvil o spravedlnosti, sebeovládání a budoucím soudu, Félix se ulekl ….

Pravidla jsou pro život nutná. Např. dopravní situace v Itálii (hlavně na jihu) – jezdí se na červenou, přes plnou čáru, po chodníku a je to chaos a také hrozí, že se něco stane. Finsko – Somálci znásilnili dívky a protože to byli muslimové, tak se říkalo, že vlastně za to nemohou, protože u nich je to normální, že to neznají. Ospravedlňoval se čin kvůli okolnostem. Dnes se zkoumají příčiny – jaká traumata prožil ten vrah a proto jednal a přitom důležitější je potírat zlo. Norsko – muž co zabil víc jak 80 lidí dostane jen 18 let, protože víc podle zákonů dát nemohou. To je velmi převrácené. Dnes máme každý vlastní pravidla a svá desatera a ty mi do toho nemluv. Když někdo někoho v Izraeli úmyslně zabil tak musel být zabit ! Jak jsme daleko od Božích požadavků. Dnes spíše omlouváme všechny tyto špatnosti.

Když Bůh dává pravidla, tak tím ukazuje, jaký je, jaká je jeho podstata, jeho charakter, co si myslí, co je pro něj důležité. Jeho mravní zákony platí pro každou kulturu a společnost. Jistě mnoho praktických pravidel pro Izraelce pro nás neplatí, ale morální pravidla platí v plném rozsahu, protože Bůh je pořád stejný.

Deuteronomium 5:1-22  Mojžíš svolal celý Izrael a řekl jim: Slyš, Izraeli, ustanovení a nařízení, která k vám dnes mluvím. Učte se je, zachovávejte a plňte je. Hospodin, náš Bůh, s námi uzavřel na Chorébu smlouvu. Nejenom s našimi otci uzavřel Hospodin tuto smlouvu, ale s námi všemi, kteří jsme tu dnes naživu. Tváří v tvář s vámi Hospodin mluvil na hoře z ohně. (Stál jsem v té době mezi Hospodinem a vámi, abych vám oznámil Hospodinovo slovo, neboť jste se báli ohně a nevystoupili jste na horu.) Řekl:

  1.  Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.
  2.  Nebudeš mít jiné bohy vedle mne. Neuděláš si tesanou modlu jakékoliv podoby toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim sloužit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
  3.  Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, protože Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo bere jeho jméno nadarmo.
  4.  Zachovávej sobotní den a posvěť ho, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Vzpomeň, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtamtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. Proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal zachovávat sobotní den.
  5.  Cti svého otce i svou matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby se prodloužily tvé dny a aby se ti dobře vedlo v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
  6.  Nebudeš vraždit!
  7.  Nebudeš cizoložit!
  8.  Nebudeš krást!
  9.  Nebudeš vypovídat proti svému bližnímu falešné svědectví!
  10.  Nebudeš žádostiv ženy svého bližního! Nebudeš dychtit po domě svého bližního ani po jeho poli, jeho otroku ani jeho otrokyni, jeho býku ani jeho oslu, po ničem, co patří tvému bližnímu.

Tato slova promluvil Hospodin velkým hlasem k celému vašemu shromáždění na hoře z ohně, oblaku a husté temnoty a nic nepřidal. Zapsal je na dvě kamenné desky a dal mi je.

Řazení jsem použil židovské, protože oni rozumějí hebrejským textům lépe než my. Některé církve mají jiné řazení, např. katolická církev vypustila 2.přikázání. O desateru raději nemluvíme, protože otázky kolem desatera nejsou jednoduché. Vše co tady píšu je výsledem přemýšlení, ale neznamená to, že se nemohu v něčem mýlit, budu rád za vaše připomínky.

Desatero bylo zapsáno na kámen = symbol, že platí věčně. Přikázání nám byla dána pro naši ochranu a pro náš život. My to chápeme jako tvrdý zákon, ale židovská Tóra neznamená zákon, ale návod, instrukce, učení. Židé berou přikázání jako výsadu, jsou nadšeni, že jim svěřil přikázání.

Verš 22. – Bůh řekl všechna tato slova – proto se tím musíme zabývat, nevzniklo to nějak postupně, ale Bůh to řekl, on je tvůrcem. Reformace hlásala, že spasení je z milosti, ale že skutky musí následovat za vírou. Wesley – mluvil, že je třeba kázat 90%zákon a 10% milost, jeden misionář v Indii, tři čtvrtě roku vyučoval zákon a potom teprve o Boží milosti.

  1. Ježíš je zjeven i ve starém zákoně

Mnoho lidí si myslí, že Bůh starého zákona je jiný než Bůh nového zákona. Je to jeden a ten samý – SZ a NZ tvoří jeden celek a to vše je celé Boží zjevení, protože Bůh je tvůrcem SZ i NZ. Ježíš provází celé dějiny po dobu staré smlouvy, dává se poznávat mnohým lidem. Nevěříte? Pojďme se na to podívat. Chápeme, že Ježíš je v ve staré smlouvě prorokován, ale že by tam byl přímo účastný, to už je něco jiného.

Jan 1:18  Boha nikdo nikdy neviděl; jedinečný Bůh, který je v lůnu Otcově, ten nám o něm pověděl. Exodus 33:20  Řekl: Nemůžeš vidět mou tvář, neboť člověk mě nemůže vidět a zůstat naživu. Boha nikdo nikdy neviděl? Ale víme o mnoho lidech ze starého zákona, kteří viděli Boha. Koho tedy viděli? Odporuje si Písmo? Ne ! Oni se totiž setkali s Ježíšem. Pojďme se na ta místa podívat: Nejzářivější příklad – hned v Gen.18:1 je popsáno, že se mu ukázal Hospodin – přišli tři muži a Abraham jednoho z nich nazývá Panovníku, dva andělé odchází do Sodomy, ale jeden zůstává a mluví s Abrahamem (Abraham stál před Hospodinem – hebrejsky před JHVH), jednoznačně ale jeden s ním zůstal a 2 odešli, takže celá rozmluva byla s mužem, kterého Abraham nazývá Panovníkem. Kdo byl ten, s kým se setkal ? Ježíš !! Dále v Gen.19:24 je psáno „A Hospodin seslal na Sodomu a na Gomoru déšť síry a ohně. Bylo to od Hospodina z nebes.“ V hebrejštině je zde přímo napsáno – seslal to JHVH od JHVH, tedy Bůh  od Boha.

Jiné nádherné místo: Přísloví 8:1-36  Cožpak moudrost nevolá, rozumnost nepozvedá svůj hlas? 2  Na vrchu výšin, podél cest, na křižovatce postává; 3  u bran, při vstupu do města, u vchodu do bran křičí: 4  Na vás, muži, volám, můj hlas zní k lidským synům. 5  Prostoduší, získejte chytrost, hlupáci, dostaňte rozum. 6  Slyšte, protože promluvím znamenité věci, mé rty vysloví, co je správné. 7  Vždyť má ústa si opakují pravdu, ničemnost je ohavností pro mé rty. 8  Všechny řeči mých úst jsou spravedlivé, není v nich nic pokrouceného ani pokřiveného. 9  Všechny jsou jasné pro toho, kdo je schopen rozumět, přímé pro ty, kdo nalézají poznání. 10  Přijměte mé naučení, a ne stříbro, poznání je víc než pročištěné zlato. 11  Vždyť moudrost je lepší nežli drahokamy, nic z toho, po čem toužíš, se jí nevyrovná. 12  Já, moudrost, bydlím s chytrostí, nalézám poznání a rozvahu. 13  Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo; povýšenost, pýchu, zlou cestu a obojaká ústa, to nenávidím. 14  Má je rada i úspěch, jsem rozumnost, má je síla. 15  Skrze mě králové kralují a mocnáři ustanovují spravedlnost. 16  Skrze mě vládnou vládcové i šlechtici, všichni spravedliví soudcové. 17  Já miluji ty, kteří milují mě; kdo mě usilovně hledají, naleznou mě. 18  U mne je bohatství i sláva, trvalý majetek i spravedlnost. 19  Mé ovoce je lepší nežli zlato, byť seberyzejší, výnos ze mne je nad pročištěné stříbro. 20  Chodím po cestě spravedlnosti a po stezkách práva, 21  abych dala dědictví těm, kteří mě milují a naplnila jejich sklady. 22  Hospodin mě vytvořil na počátku své cesty, dávno před svými činy, již tenkrát. 23  Od věků jsem byla utvořena, od počátku, od dávnověku země. 24  Když ještě nebyly hlubiny, zrodila jsem se, ještě když nebyly prameny obtěžkány vodou. 25  Dříve nežli byly hory ponořeny, před kopci jsem se zrodila;  ………. 30  byla jsem vedle něho jako řemeslník, byla jsem jeho potěšením den za dnem, radovala jsem se před ním po celou dobu. 31  Radovala jsem se z celé jeho země, mé potěšení bylo s lidskými syny. 32  Nyní mě, synové, slyšte: Blahoslavení jsou ti, kdo dbají na mé cesty. 33  Poslechněte naučení, abyste zmoudřeli, nebuďte nevšímaví! 34  Blahoslavený je člověk, který mě poslouchá, den za dnem bdí u mých dveří, střeží veřeje mých bran. 35  Vždyť kdo mě nachází, nachází život, dosáhne zalíbení u Hospodina. 36  Ale kdo proti mně hřeší, činí násilí své duši, všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt.

Moudrost zde o sobě mluví jako o osobě, která promlouvá znamenité věci, všechno to, co promluví, je spravedlivé, mluví o svém učení, poznání. Skrze ní kralují králové, ti kdo mě hledají, naleznou mě. Chodí po cestě spravedlnosti a práva, byla zrozena na počátku, ještě před stvořením světa. Kdo mě nachází, nachází život. Obdobně mluví NZ Jan 5:39  Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich  máte věčný život, a právě ona svědčí o mně. Ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život.” Jan 10:10  Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a hubil; já jsem přišel, aby měly život a měly ho hojnost.

Tedy obdobná formulace – je z toho patrné, že výzvy zaznamenané v nové smlouvě jsou jen pokračováním toho, co bylo ve staré. 1 Korintským 10:2-4  všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a v moři, 3  všichni jedli týž duchovní pokrm 4  a všichni pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.

Moudrost Boží říká v příslovích „Já“. Ale to je na SZ velmi neobvyklé, jen Bůh říká já.

Jiným příkladem je Gen.16 – Hagar, otrokyně Abrahama se setkává s andělem Hospodinovým (Malak Jahve), ale pak ho nazývá Bohem.  Genesis 16:13  Hagar dala Hospodinu, který k ní promluvil, jméno: Ty jsi Bůh vidění. Neboť si řekla: Což jsem zde také nepohlédla za tím, kdo mě uviděl? Ona zde viděla Boha, ale jakého, když Boha nikdo neviděl. Byl to Ježíš, Hagar dala Hospodinu jméno – Bůh vidění. Všude tam kde je v hebrejské bibli Jahve (JHVH) je v naší bibli užito Hospodin, a zde se mluví, že k ní mluvil anděl Hospodinův (Malak Jahve), ale pak je řečeno že Hagar dala Hospodinu (Jahve) jméno. Ale mluvila s andělem. Byl to poslaný Bůh, Malak Jahve.

Stejně tak Jákob Gen 32. Říká že viděl Boha a jeho život byl zachován. Toho, kterého viděl nazývá andělem a dal mu jméno Peníel, což znamená tvář Boží.

Stejně tak Jozue se setkal s mužem, který měl tasený meč, nazývá ho Pánem a klaní se mu, kdyby to byl jen anděl, pak by mu jistě anděl řekl, aby se mu neklaněl, ale tento muž mu neříká, neklaň se mi. Židé se mohli klanět jen Bohu, ten muž sám sebe nazývá velitel Hospodinova zástupu. Jozue 5:13-15

Všechna tato místa (a mnohá další viz. Mojžíš, 3 mládenci v peci, Izajáš, Ezechiel) nám ukazují, že Ježíš velmi aktivně vystupuje po celou dobu trvání staré smlouvy. On sám vytvářel 10 přikázání. Exodus 24:9  Nato vystoupil Mojžíš i Áron, Nádab i Abíhú a sedmdesát ze starších Izraele 10  a viděli Boha Izraele a pod jeho nohama cosi podobné safírové dlažbě, průzračné jako samo nebe. 11  Ale proti nejpřednějším ze synů Izraele nevztáhl ruku; ačkoliv spatřili Boha, jedli a pili.

Oni uviděli Boha Izraele! Kdo tedy byl tím Bohem. Pokud ale Boha Otce nikdo neviděl, nemohl to být nikdo jiný než Ježíš ! On byl Bohem Izraele i nás.

שְׁמַע יִשְׂרָאֵל יְהוָה אֱלֹהֵינוּ יְהוָה אֶחָד. – slyš Izraeli Bůh jest jeden. To slovo jeden užité v tomto oddílu je slovo ehad (vyslovuj echat). Ale toto slovo je pomnožné – toto slovo je použito např. muž a žena jsou jedno a zde je také použito slovo ehad. Muž a žena se nestanou jedním člověkem, nesrostou, ale tvoří jednotu, jednu jednotku a to je stejné jako Bůh Otec, Syn a Duch Svatý. Je to také jednoznačný důkaz Boží trojice v SZ.

Pokud toto přijmeme, dává nám to jiný pohled na starou smlouvu, na desatero, na všechny přikázání, které jsou ve starém zákoně. Když to byl Ježíš, který dal zákon Izraelcům, pak on sám nebude dávat něco jiného pro nás. Bůh nemění své názory, platí i pro nás, jen potřebujeme Ducha svatého aby nám vše vyložil, co to pro nás znamená. Desatero tedy pro nás není nějaká zastaralá záležitost určená zákoníkům dřívějších dob ale má mnoho co říci i nám lidem 21.století. Možná že i víc než kdy jindy, protože si každý vytváří své desatero, svůj žebříček hodnot a my potřebujeme vědět přesně, jak to pro nás platí, co je správná aplikace určitého přikázání.

Bůh se nemění, takže pokud dal svá nařízení, tak by si sám sobě neodporoval, jde jen o to pochopit pravou podstatu Božích příkazů.

  1. První přikázání – Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví.

Můžeme si myslet, že Bůh byl ve starém zákoně tvrdý a přísný, dnes je laskavý a milující. Přikázání ale nezačínají příkazem ale zjevením toho, co je nejdůležitější. Bůh zde zjevuje kým je – to první, co chce abychom věděli, je že je náš Spasitel, zachránce. On vyvedl Izraelce z Egypta a nás z duchovního Egypta, už nemusíme otročit hříchu, hřích už nad námi nemá moc panovat. Jemu tedy záleží více na tom, že nás vysvobodil, než na nějakých požadavcích na nás. A to je milost, to je stejné jako za doby SZ i NZ. Izraelci museli jen udělat několik kroků poslušnosti a vše ostatní udělal za ně. Pomazali dveře krví beránka a pak jen vyšli, nebyli to nějaké zvláštní požadavky. Ale pak Bůh viděl, že potřebují nějaká pravidla a proto jim dal Desatero. Oni ho o to nežádali.

V té době bylo normální, že když jste obsadili nějaké území, že jste přijali i bohy národů, které jste si podmanili. Lidé se klaněli všem možným bohům a když byl nějaký nový bůh, tak se mu začali také klanět. Toto klanění ale bylo jen když člověk něco potřeboval- když chtěl dítě, šel si usmířit bohy plodnosti, když se plavil po moři šel za bohem moře (např. Neptun). Ale vyžadovalo to jen nějaké náboženské úkony a jinak si člověk žil, jak chtěl. Naproti tomu náš Bůh vyžaduje celé srdce, nejde o nějaké náboženské úkony ale o postoj srdce. Mnoho křesťanů ale přistupuje k Bohu pohanským způsobem – Bože pomoz mi, když něco potřebuji, ale na to ostatní (na ostatní části mého života) mi nesahej, to je moje věc. Bůh si naproti tomu nárokuje celého člověka – Ježíš cituje Deuteronomium 6:4  Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. 5  Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou. Tato pasáž pak pokračuje 6  Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci. 7  Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš. 8  Přivaž je jako znamení na ruku, ať jsou značkou mezi tvýma očima. 9  Napiš je na veřeje svého domu a na své brány.

Podle Ježíše je toto to nejdůležitější přikázání společně s láskou k bližnímu. Židé citují tento text 2x denně jako modlitbu. Dokonce si tento text uvazují jako znamení na ruku, mezi oči, na veřeje svého domu.

Ale ten hlavní příkaz je, aby tato slova byla v našem srdci – není tedy oblast života, kterého by se první přikázání netýkalo, máme všechny oblasti podřídit Bohu. Náš rozum, vůle, city vše má být poddáno Bohu. Jak ale můžeme víc milovat Boha? Láska se přece nedá poručit. Ne. Láska je rozhodnutí, my se můžeme rozhodnout Boha milovat z celého srdce, duše i síly. Ve světě je mnoho lákadel, které jsou možná zajímavější než v církvi – hudba, filmy, tanec, internet, …. Ale my se můžeme rozhodnout vše poddat jemu, aby byl na prvním místě. Jako lidi máme tendenci vytvořit si pouze nějaké náboženství, nějakou formu, ale nemít v tom srdce. Všichni máme tyto tendence. Proto potřebujeme studovat písmo, modlit se a znovu se vydávat do jeho rukou. Potřebujeme to na každý den.

Boží jméno – JHVH (Jahve), neví se jak se vyslovuje, protože Židé z úcty před Božím jménem to jméno nevysloví. Zcela jistě se ale ví, že se nevyslovuje Jehova. Hebrejština nemá samohlásky a tak vzali ve středověku samohlásky od jména Adonaj (pán, zde se vědělo jak je vyslovovat) A – o – a a tyto samohlásky vložili do JHVH tedy Jahova, což v angličtině vyslovují Jehova. Jméno JHVH znamená jsem který jsem. To jméno se zdá zvláštní, ale podle židovství to bylo tak, že když něčemu dáš jméno, pak nad tím máš vládu. Zde vlastně Bůh jen říká že je živý, že existuje. Říká na mnohých místech, že on je jediný Bůh, že kromě něho žádný jiný Bůh není.

Máme ho milovat z celého srdce, duše a síly, co to znamená?

Srdce

Co znamená z celého srdce – srdce podle židovského výkladu znamená sídlo intelektu, svědomí. Tedy srdce = mysl, ne cit. Řekneme – Srdce se mi zachvělo, kdy jsem ji spatřil – to je spíše cit, pocit, momentální stav, ale hebrejský význam srdce je odlišný.

Srdce je také sídlem svědomí. To hlídá to co jsme poznali a přijali jako pravdu. Tedy ten kdo přijal jako pravdu to, že se má minimálně 2x denně modlit k Marii, pak když se nemodlí, svědomí ho začne usvědčovat. Kdo toto nepřijal jako pravdu, jeho srdce není obviňováno. Modlitba k Marii podle mne patří do kultu uctívání Královny nebes a budeme o tom mluvit u druhého přikázání. Vraťme se ale k našemu textu. Potřebujeme tedy znát jasně pravdu a na ní stát. Potřebujeme tedy celý náš rozum poddat Bohu – nespoléhat na svou rozumnost (Přísloví 3.5). To neznamená, že nemáme používat rozum, ale že má být rozum poddán Bohu – potřebujeme tedy zkoumat pravdu (studovat písmo) a modlit se, aby nám byla dána moudrost, abychom rozuměli podstatě a pak to také žili, poddávali se vědomě jeho vůli. Žili v Boží moudrosti, ne podle různých nauk tohoto světa. Kdo totiž nalezne moudrost, nalezne jak žít život.

Duše

Podle židovského pojetí je to naše osobnost, cit, to jací jsme, náš temperament, to čím se vyznačujeme, co nás charakterizuje. Podle řeckého pojetí je duše sídlo intelektu, ale budeme se držet židovského pojetí, protože rozebíráme hebrejský text. Je naše osobnost poddána Bohu ? Nebo spíše nás naše vnitřní já nabádá jít jiným směrem, i tuto oblast potřebujeme poddat Bohu. Někdo je  klidný až pasivní a potřebuje poddat se Bohu tím, že půjde proti své duši a rozhodne se vstát a něco udělat pro Boha, když ho k tomu volá, jiný je do všeho hrrr a jeho poddání se Bohu znamená zastavit se, čekat na Boha.  Zkrátka jde o to, aby ten starý člověk v nás moc nevyčuhoval ale byl umenšován. Musí v nás růst Kristův charakter a umenšovat se naše lidské vlastnosti, které potřebují proměnu (Jan 3.30). Každý ji potřebujeme, každý máme v nějaké oblasti problém. Potřebujeme se učit se od Ježíše a brát na sebe jeho jho, potřebujeme přijmout jeho vedení.

V oblasti citové máme jako Češi velké rezervy – neumíme projevit svoje city – plakat před Bohem, radovat se. Umíme to pouze na fotbalových či jiných zápasech, tam projevujeme své emoce, ale projevujeme je i směrem k Pánu? Kdy naposledy nás Boží slovo nadchlo, že jsme jásali, nebo plakali? Na druhé straně ten, kdo je ovládán svými city, je jednou nahoře a jednou dole. Je snadno ovlivnitelný a stačí jen drobnost a jeho nálada se může hned pokazit. Třeba počasí – má špatnou náladu jen proto, že začalo pršet. Potřebujeme se povzbuzovat, že i v takových chvílích můžeme chválit Boha, že můžeme mít stále  radost, protože Bůh je s námi. City se nesmí stát řídícím faktorem v našem životě.

Síla

Naše činnost, aktivity, to co děláme. Můžeme říct, že vše co děláme, je poddané Bohu? Jsou všechny naše aktivity k Boží oslavě ? K čemu používáme svojí sílu, na co věnujeme svou energii a čas? Co zabírá kromě práce nebo školy hlavní místo? Musím říct, že jsem mnohokrát věnoval svou energii věcem, které se ukázaly jako zbytečné. Někdy děláme věci jen proto, že máme obavu z toho, co řeknou ostatní, jak bychom vypadali. Někdy zase máme strach a děláme určité věci jen kvůli obavám (např. že nebudeme mít dostatek peněz).

Naše síla je také naše tělo – můžeme naším tělem chválit Boha, mnohokrát když se nerozhodneme chválit i naším tělem tak náš duch je jakoby ve vězení, potřebujeme vložit i svojí sílu,  rozhodnout se a použít svojí sílu k Boží oslavě, to může posilnit i našeho ducha.

I děti máme učit milovat Boha

Můžeme také milovat Boha a naše děti mohou být Bohu velmi vzdálené. Písmo nás vyzývá abychom učili své děti milovat Boha. To jestli milujeme Boha se totiž nepřenáší na naše děti – potřebujeme je vytrvale učit. 5.Mojž.6.7 Opakuj je svým synům, mluv o nich, když pobýváš ve svém domě, i když chodíš po cestě, když ležíš, i když vstáváš.

Co děláme, když jsme společně jako rodina – když odpočíváme, když cestujeme, když ležíme ? Je to výzva pro rodiče. V židovském národu to bylo tak, že již pětileté děti se učili Tóru, jazyk a písmo, v deseti letech Talmud (50 knih), 13 let – stávali se zodpovědní za své činy a jsou nazýváni syny přikázání. Tedy že již porozuměli všemu učení písma a přijímají zodpovědnost, že to budou uplatňovat v životě. Mnoho současných rodičů má velké plány se svými dětmi ale máme také plány, aby důkladně rozuměly písmu a uměly to žít? U čeho nás nejčastěji vidí? Co si odnesou z našich rodin do života? Co se jim vryje do paměti. Vidí v nás nadšené milovníky Boha, vidí v nás lásku k Bohu?

1.přikázání je hlavní, od něj se vše odvíjí, nemůžeme dodržet ostatní přikázání, když nemilujeme Boha. Když porušujeme ostatní přikázání porušujeme i 1.přikázání, protože tím odmítáme i Boha. Mnoho lidí (i nevěřících) uznává, že desatero je dobrá věc, že morální zásady jsou důležité, že bychom je měli dodržovat, ale dodržovat 1.přikázání se jim zdá divné. Nejsme ale schopni dodržovat desatero, pokud neplníme 1.přikázání. Je to základ. To platí i pro nás. Častokrát je v písmu napsáno – neměň hranice svého pozemku, protože Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, starej se o vdovy a sirotky, protože já Hospodin jsem tvůj Bůh. Co tyto věci mají společného s tím, že On je náš Bůh ? Že vše co děláme, se dotýká jeho srdce, že se to týká i jeho, že to jeho zraňuje, když neděláme věci, co se Bohu líbí a že tím můžeme poznávat, že naše srdce není cele při Bohu. Na tom, co děláme se pozná, jestli milujeme Boha.

  1. Druhé přikázání  Nebudeš mít jiné bohy vedle mne. Neuděláš si tesanou modlu jakékoliv podoby toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim sloužit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.

Pro nás  lidi 20. a 21. století je nepředstavitelné, že bychom se klaněli nějakým modlám, které si vytvoříme s kamene nebo ze dřeva. Proč bychom se měli klanět něčemu takovému? To dělali pohané ! Modloslužba byla v době vzniku desatera velmi rozšířená –

Baal – uctíván jako Pán, Pán nebe, úrody, …

Aštarta – bohyně plodnosti – byla uctívána sexuálními orgiemi,

Moloch – uctíván mimo jiné tím, že jako oběť byly obětovány děti vhozením do rozpálené pece

Dágon – uctíván Pelištejci

Královna nebes – (Jer. 7.18) – je různě nazývána, ale jedná se o to samé Artemis (panenská ochránkyně matek), Diana (ochránkyně lovu, žen a rodiček), jedná se o jeden z nejstarších kultů na světě (Sumeřané, Egypt, Indie ale i katolická církev).

V podstatě každý kmen, národ měl své bohy, které uctíval. Uctívání jiných bohů je ale nám zapovězeno, Boha to popuzuje k hněvu, žárlivosti. Staré kulty a náboženství byly velmi krvavé a kruté – Mayové obětovali tisíce lidí tím, že jim vyřízli srdce, které ještě tlouklo, mnoho kultů obětovalo otroky, děti. Před Bohem je toto vše ohavnost, nic ho tak nepopuzuje k hněvu jako modlářství. Přirovnává to k manželství – že ten kdo uctívá jiné Bohy je jako žena, která je nevěrná svému muži. Takový muž je pak velmi rozzloben a podobně se zlobí i Bůh. Písmo říká, že není jiný bůh, že žádný jiný není, jen jeden. Ale jak to, že je to tak silné, lidé kteří byli nebo i jsou namočeni do nějakých modlářských praktik prožívají všelijaké duchovní zážitky. Každý člověk má touhu po smíření s bohem a toho využívají démoni, kteří stojí za jednotlivými kulty a modloslužbou. Proto toto uctívání je vede ke stále větším a větším krutostem, protože lidé ovládaní démony jim otročí. Vnímáme indiány jako skvělé lidi, které zničili krutí bílí dobyvatelé, ale mezi těmito kmeny bylo mnoho černé magie, uctívání démonů, kruté mučení, které pomáhalo usmířit si bohy.

No řekneme si – to bylo, ale mi už jsme rozumnější, my jsme vyspělá civilizace – po stránce technické ano, ale po stránce morální spíše upadáme a tyto pohanské praktiky jsou na vzestupu. Zjevení Janovo 9:20  Ale ostatní lidé, kteří nebyli těmito ranami zabiti, se neodvrátili od skutků svých rukou: nepřestali se klanět démonům a modlám ze zlata, stříbra, mědi, kamene i dřeva, které nemohou ani vidět ani slyšet ani chodit; 21  neodvrátili se od svých vražd ani od svých čárů, od svého smilstva ani od svých krádeží.

Takže až do konce světa tu budou lidé, kteří se budou klanět modlám a démonům. Říkáme si, ale dnešní svět není tak krutý jako v té době. Molochovi bylo obětováno mnoho dětí, ale máme jiné modly – sobectví, kterému je každý rok obětováno více jak 40 mil. nenarozených dětí. U nás např. v roce 1990 bylo 123,5 tis. potratů a v roce 2010 cca 39 tis (viz. ústav zdravotních informací). Pokud vezmeme jen ty potraty, které nebyly ze zdravotních důvodů tak od r.1960-2010 pak je celkový počet po odečtu potratů ze zdravotních důvodů cca 1,6 mil. dětí. Naše ekonomika se potýká s problémy, máme velké množství důchodců. Kdyby ty děti žili, tak máme vyrovnaný poměr mezi dětmi a důchodci. Takže velkým důvodem těchto ekonomických problémů je uctívání modly sobectví, díky které bylo zabito tolik nevinných dětí. I tato modla si vybrala velmi krutou daň a ovoce této modloslužby teď jíme.

Obecně se dá říci, že každá závislost, která není závislostí na Bohu je modloslužbou. Modlářství = uctívání a dávání prostoru něčemu jinému než Bohu. Můžeme mít vymezenou část života jako náboženství, ale jiné části života ovládají jiní bohové – kariéra, peníze, zábava, vášeň (sex), soběstřednost, …..

1 Korintským 10:7  Nebuďte ani modláři jako někteří z nich; jak je napsáno: ‚Lid se posadil, aby jedl a pil, a potom vstali, aby se rozpustile bavili.‘

Izraelci když si udělali zlaté tele, tak neuctívali jiné Bohy, oni říkali, to je ten Bůh, co nás vyvedl z Egypta a také budeme slavit Hospodinovu slavnost. V čem tedy byl problém? Neuctívali Boha správným způsobem – i to může být modlářství. Udělali si Boha podle svých představ, aby se mohli rozpustile bavit. Boha můžeme uctívat pouze v Duchu a v pravdě. Bůh je zde nazývá lid tvrdé šíje. Oni žili v Egyptě a to egyptské myšlení jim zůstalo. Klaněli se výtvoru svých rukou a ne Bohu. Neměli v tom rozeznání. Chtěli uctívat Boha ale svým způsobem – jen tak okrajově – uctíme Boha a pak si budeme dělat co chceme, mít zábavu. Jenže toto je přesně pohanský způsob přístupu k Bohu. Jen uděláme nějaký obřad (aby se ten bůh upokojil) a pak si pojedeme v tom svém. Jejich srdce byla stále v Egyptě, jejich myšlení ovlivňovali stále egyptští bohové. Neptali se po tom, zda toto uctívání se líbí Bohu, jestli je tato oběť Bohu příjemná. Ale oběť to byla, protože dali mu zlaté náušnice, museli se vzdát něčeho. A přesto byl Bůh nespokojen, toto jednání Boha provokovalo k hněvu (5.Mojž.9.18). Možná i upřímně chtěli Boha uctít, ale musíme být velmi opatrní jak Boha uctíváme. Neuctili ho patřičným způsobem ale velmi nedbalým.

V Písmu máme několik obětí a uctívání, které Bůh nepřijal – Kain, truhla v boji proti Pelištejcům, zabití Uzy, Saulova oběť, ….

Gen.4 – Kain zabil Ábela, protože Bůh shlédl na oběť Ábelovu a na jeho ne. 1 Janův 3:12  Ne jako Kain, který byl ze Zlého a zabil svého bratra. A proč ho zabil? Protože jeho vlastní skutky byly zlé, kdežto skutky jeho bratra byly spravedlivé. Vidíme hned od začátku Bible, že Bůh přijal oběti jen těch, kteří byli ochotni se nechat proměnit. Abel byl před Bohem spravedlivý ale Kain mohl být také, on se ale nenechal proměnit. Vidíme, že Bůh některé uctívání přijímá a jiné ne.

Podobná situace je v době, když Samuel byl ještě chlapec (1.Sam.4). Izraelci bojovali s Pelištejci a nechali dovést truhlu a mysleli si, že teď už je vítězství naše. Ale problém byl to, že kněz Eli a jeho synové Chomní a Pinchas dělali zlé věci a ty nikdo neřešil. Neřešeli podstatu problému (hřích) a mysleli si, že když udělají obřad (dovezou truhlu), tak je vše v pořádku, ale nebylo a utrpěli velkou porážku. Stejně tak my si nemůžeme říct, haleluja Bůh je s námi, je to v Písmu ! – kde se dva nebo tři v mém jménu sejdou, já jsem uprostřed. Ale pokud vědomě žijeme ve věcech, které jsou proti Bohu, pak si můžeme říkat co chceme, on s námi nemůže být. Nejprve se máme zbavit toho starého kvasu (hříchu) a pak může Bůh teprve být s námi. Izraelci neřešili podstatu a prožili velkou porážku.

Podobně 2.Sam.6 – Bůh zabil Uzu (to znamená síla), když sáhl na Boží truhlu. Měli jasně řečeno, že na truhlu nemají sahat, aby nezemřeli. Problém byl hlavně v tom, že měla truhla být nesena a ne vezena na voze. Modlářství může být i to, že pohanským způsobem přemýšlíme o Bohu, že používáme pohanské prostředky k uctívání – vůz co vezl truhlu byl pohanský – takto to Bůh neřekl. Nevzdali mu pravou úctu. Není možné míchat uctívání Boha bez pokorného postoje – Bože líbí se ti moje oběti, které ti dávám, můžeš přijmout chválu z mých úst?

… neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý … Bůh je žárlivý – je to jako v manželství, žádná žena nemůže mít stejné nebo větší postavení pro manžela než manželka – když se spleteme a řekneme jiné jméno našemu dítěti, tak to je v pořádku. Ale pokud bychom například  neustále pletli jméno své ženy se jménem kolegyně v práci, pak už je něco v nepořádku. Asi by pak právem začala manželka žárlit. Hebrejský výraz pro žárlivost je stejný jako pro horlivost. Ježíš vyháněl obchodníky z chrámu, vše jim zničil, převracel stoly. Musela to být velmi vzrušená situace, rozhodně neříkal – no neměli byste to asi dělat, trochu se polepšete. Ne! On šel dokonce s bičem a jednal a byl plný horlivosti. Dalo by se také použít slovo žárlivosti – byl plný žárlivosti, protože neuctívali Boha, ale uctívali peníze. Jan 2:17  Jeho učedníci si vzpomněli, že je napsáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘ Bůh je v těchto otázkách nekompromisní, vždy když bychom jeho chrám (církev) naplnili obchodováním věcmi tohoto světa, budíme v něm stejnou prudkost a hněv jako měl Ježíš, když čistil chrám. My vnímáme žárlivost jako negativní (např. zbytečná žárlivost manželů na manželky), ale biblická žárlivost (horlivost) je pozitivní. Bůh nechce a nebude jako páté kolo u vozu našeho života. Pokud dáváme přednost jiným bohům (cizoložstvo, smilstvo, nečistota, bezuzdnost, modloslužba, čarování, nepřátelství, svár, žárlivost, hněvy, soupeření, rozdělení, sekty, závisti, vraždy, opilství, hýření a podobné věci – Gal.5.19) pak tím Boha provokujeme k hněvu.

…. který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.

Tento text je poněkud problematický. Mnoho církví z těchto textů vyvozuje dědičný hřích – prokletí, které je v rodině až do více pokolení, protože např. tvůj pradědeček vyvolával duchy, byl okultista, proto je na tvé rodině prokletí. Pak se zkoumá dávná historie, až do kolikátého kolena. Je dobré vyčistit vše v našich rodinách, ale jiná věc je, zda se hřích mého pradědečka může přenést na mě. Jak to tedy je, můžeme zdědit hřích? Tím, že jsme potomci Adama, tak se rodíme jako hříšníci, máme hříšnou přirozenost a tu jsme zdědili po Adamovi (toto je dědičný hřích).

Často v SZ když chce někdo něco zdůraznit použije protiklad. Zde je důraz na to, že Bůh ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy. Protikladem jsou ti co Boha nenávidí. Ti co nenávidí tady nejsou to hlavní. Židovský komentář a mnohé křesťanské k tomuto místu říkají, že nelze přenášet vinu z otce na syna, ale že působení hříchu napáchané předchozími generacemi působí až do 4 pokolení. Tedy že potomci jí ovoce svých předků. Např. alkoholik v rodině – dětem se toto jednání protiví ale jako dospělí upadají do stejného problému, daleko častěji než v rodinách, kde se něco takového neděje. Hřích působí v té rodině dál. Můžeme ale dokázat z Písma, že se nepřenáší hřích na další generaci? Ano

Deuteronomium 24:16  Ať nejsou usmrceni otcové za syny a synové ať nejsou usmrceni za otce. Každý ať je usmrcen za svůj hřích.

2 Královská 14:6  Ale syny těch, kdo ho zabili, neusmrtil, jak je napsáno v knize Mojžíšova zákona, že přikázal Hospodin: ať nejsou usmrceni otcové kvůli synům a synové ať nejsou usmrceni kvůli otcům, ale každý ať je usmrcen za svůj hřích.

2 Paralipomenon 25:4  Ale jejich syny neusmrtil, jak je napsáno v zákoně, v knize Mojžíšově, že přikázal Hospodin: Ať nezemřou otcové kvůli synům ani synové ať nezemřou kvůli otcům, ale každý ať zemře za svůj hřích.

Pokud hřích není vymýcen, přenese se na další generaci ale ne automaticky. Ježíš zlomil každé prokletí a každý hřích. V něj je vše zlomeno. Takže i když jsme obklopeni prostředím, kde se pije alkohol, kde se provozuje okultizmus, můžeme prožívat více pokušení než v jiném prostředí, ale pokud naše srdce patří Ježíši, tak tyto věci již nad námi nemají žádnou moc. V něm je zlomena všechna temnota. Pokud ale tyto věci nejsou zlomeny v Kristu, pak děsivé následky hříchu je vidět až do 4 generací.

Zhrnutí – správné uctívání Boha je možné jen v Kristu skrze Ducha svatého – jen v Duchu a v Pravdě. Mnoho věcí se snaží vytěsnit Ježíše z našeho života, mnoho věcí napohled lákavých může způsobit že budeme tomu začneme otročit a tím uctívat jiné bohy. Můžeme také nesprávným pohanským způsobem uctívat Boha svými postoji. 2.přikázání nás upozorňuje, abychom se nenechali ničím zotročit, ale vždy měli nasměrování života (priority) poddány ve všech oblastech Bohu.

  1. Třetí přikázání  Nebudeš brát jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, protože Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo bere jeho jméno nadarmo.

Boží jméno je používáno nadarmo a nikdo si z tohoto přikázání nic nedělá. Každý to známe. Často v žertu a kletbách, někteří za každou druhou větou. Jistě to je porušení tohoto přikázání. Ale není to vše. Není to hlavní o co zde jde.

Př. Bussinnes – obchodní značka firmy má velký význam – nemůžeme si třeba vzít nějaké logo známé firmy a použít na vlastní firmu. Tím se vystavujeme možnosti, že nás firma zažaluje. Ale pokud máme pocit, že to Boží jméno je jméno, které můžeme jen tak používat, pak to není pravda. Na Boží jméno je ta nejvyšší ochrana a zneužití tohoto jména sebou nese velké důsledky. Např. autorská práva platí jen 50 let od smrti autora a pak už neplatí. Ale Bůh je živý a jeho copyright je neustále.

Je nám zakázáno používat Boží jméno? Ortoroxní židé – vyhýbají se používání Božího jména, neřeknou JHVH ale  Adonaj nebo Hašem (to jméno). On ale říká, že jeho jméno je svaté a má se s ním nakládat s vážností, ne lehkovážně. JHVH je použito 6028x, není nám zakázáno používání, ale nesprávné používání (zneužívání). Buď posvěceno tvé jméno – to má být náš postoj a modlitba. Aby náš život ukazoval na to, aby jeho jméno bylo více posvěceno (ústy a skutky).

Jsme zástupci Boha na zemi. Jsme povoláni, abychom bránili Boží jméno. Zaměstnanci firem jsou často hrdi na svoji firmu, jsou oddáni své firmě, brání ji, stojí za ní. A stejně tak i my. Lidé nevidí Boha ale křesťany. A podle nás si dělají obrázek o tom, jaký Bůh je. Jsme velvyslanci Božího království. Nemají jinou možnost jak jinak poznat Boha. Nevidí Krista křesťanů ale Kristovi křesťany. Bůh nedovolí abychom ničili jeho reputaci, jeho dobré jméno. V podnikání je důležité mít dobré jméno. Nemusíte mít reklamu ale spokojený zákazník vás doporučí dalším a firma může prosperovat. Ale někdo může poškodit vaše jméno a je velmi těžké si opět získat důvěru. Podobné je to i tím, jak představujeme Boha. Když se budeme chovat tak, že svým jednáním budeme zarmucovat Boha, pak můžeme říkat co chceme ale naše slovo se stává nevěrohodným. Jako bychom tím snížili hodnotu akcií firmy.  Svými špatnými skutky vlastně bereme Boží jméno nadarmo, neposvěcujeme jeho jméno ale naopak jeho jméno stavíme do špatného světla, očerňujeme. Je to jasným a hlavním porušením třetího přikázání.

V historii se mnozí snažili popsat co vše znamená porušení tohoto přikázání. Mnozí bibličtí učitelé se shodují (jiní zase neshodují) na těchto porušeních:

Čarování – magické způsoby jak užíváme náboženské předměty – magické předměty jako kříž nebo bible – že to ho uzdraví, že to má vliv, když to budeme mít doma. Je to vlastně rouhání. Například stálé opakování Božího jména – za každým slovem říkáme Ježíš a věříme, že čím více říkají Ježíš, tím více moci se uvolňuje. To je ale blízké čarování. Jako magické slovo, vytváříme mystický dojem. Stát v autoritě je na úplně jiném základě, nejde o to kolikrát vyslovíme jméno Ježíš, ale jestli se mě může Bůh postavit. Kletba = čarování. Nebo manipulativní používání Bible ke svým záměrům, vytrhnu z kontextu a něco tím chci dokázat – i to je čarování. Tyto věci pak nejsou bez trestu. Růžence, litanie, jakákoliv bezmyšlenkovité používání nějaké věci.

Falešné proroctví – Jer.14.14 prorokují v mém jménu, příliš často se křesťané odvolávají na Boha a Bůh s tím nemá co dočinění. To mi Bůh to tak řekl a přitom neřekl. Křížová tažení – v ústech měli Ježíše a vraždili Židy a Muslimy. Velmi mnoho je takových případů. Obhajoba otrokářství v Americe – s Ježíšem na ústech. Národy v Evropě – to byly křesťanské národy a zabíjeli se a na obou stranách zněly stejné křesťanské písně. Na čí straně byl Bůh? Např. politické strany si do úst berou křesťanské hodnoty a je to jen účelově. My říkáme – Pán mi řekl, ale přitom mi nic neřekl, vyjadřujeme svoje myšlenky a říkáme, že Pán mi to řekl. Prorok má mlčet, když Bůh nic neříká! Máme být jen ústy Božími. Neznamená to ale, že nemáme dychtit po duchovních darech abychom něco neřekli špatně. Jen je důležité přiznat chybu, když poznám, že to asi nebylo od Pána. Každé nesprávné použití Božího slova a vydávání svých osobních názorů za Boží slovo je falešné proroctví! Stejně tak když používáme nedbale Boží slovo – že něco slyšíme, uděláme si na to svůj názor, ale pak když to čteme v Bibli, tak najednou vidíme, že ten kontext je jiný, že ten náš pohled je vytržený z kontextu. Např. jedna píseň, kterou mám rád podle Žalmu 93:3  Zvedají řeky, Hospodine, zvedají řeky svůj hlas, zvedám i já… Jenže ty řeky se zvedají v odporu proti Bohu a žalmista říká, že Bůh je ale nad tím, že je mnohem vznešenější, stojí to v protikladu. Vody jsou také v Písmu nazývány mnohé národy. Ale v té písni je to tak, že také zvedám hlas jako ty vody – to by ale znamenalo proti Bohu, což jistě autor písně nemyslel. Je důležité porozumět přesně, jak je to míněno.

Říšská církev byla s Hitlerem, žehnala jeho zbraním, kněží za komunismu podepisovali loajalitu  vůči režimu (Pacem Interis)

Křesťanský antisemitismus – proti židovství – mysleli si že tlumočí Boží názory a přitom se stali nástroji Satana. My máme v Židech vzbudit žárlivost, ale pro ně je symbol kříže znamením, že se mají bát o své životy. V tomto znamení byli po tisících vražděni.

Falešná přísahaJer.5.2 – jako je živ Hospodin – ujištění, že to platí. Pokud ale někdo záměrně používal to ujištění falešně, i toto bylo porušení 3.přikázání.

Můžeme jeho jméno zneužívat ke svým záměrům – klamání tělem, jen pokrytecky. Ježíš jim  to vytýkal. Jste jak pohané, nebudete vyslyšeni pro množství slov. Matouš 7:21  „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. 2x je zde Pane, Pane (opakování), jen vnější forma. Naproti  tomu kniha Ester – tam není ani slovo Bůh (není tam mnoho náboženských výrazů a přesto Ester naplnila Boží vůli. Nejde o to co říkáme. Kdo používá pokrytecký manipulativní přístup k Bohu, jeho slovu – ale Bůh říká, nikdy jsem vás neznal. Bezdomovci – jsou v zimě zbožnější, jde jim o to něco z nás vymáčknout – i to je porušení 3.přikázání.

Stejně tak i používání náboženství k politickým cílům je porušení. Nemůžeme využívat věci účelově abychom dosáhli cíle.

Stejně tak sem patří bezmyšlenkovité používání zbožných vět – Chvála Pánu, haleluja, Pán ti žehnej. Nemusíme do všech věcí vnášet náboženský nádech, můžeme říct prostě ahoj, měj se. Písně – silná vyjádření a ani nás nenapadne, že to má být i naše vyznání. V Americe když kýchnete tak vám řeknou – Bůh ti žehnej ! Co to má společného! Nepoužívejme tyto obraty abychom vypadali zbožnější.

Pokaždé když si budujeme svoje jméno, znevažujeme Boží jméno. Bábel Gen.11 – uděláme si jméno, šlo jim o zviditelnění sebe – rebélie vůči Bohu.

Nenechá bez trestu – ale jak, co je tím míněno? Trest není upřesněn, je to zde jen stručně, jen zmínka. Je to jako př. Se šéfem ve firmě, šéf ti řekne – to bych na tvém místě nedělal, je to varování, velmi důrazné, je třeba to vzít vážně i když je to krátké, jen zmínka. A toto je stejné – je v tom víc, než si uvědomujeme. Bůh se zavazuje, že to nenechá bez trestu. Kol.3.17 Všechno cokoliv slovem nebo skutkem činíme má být součástí uctívání Boha a činění jeho vůle. Dodržování 3.přikázání má velký význam pro nás i pro ty, kdo jsou okolo. Máme jméno Krista na sobě všude a vždy – buď je posvěcujeme a nebo po něm šlapeme, zneuctíváme jeho jméno. Jestli je jeho jméno v opovržení pak je to kvůli nám, církvi.

  1. Čtvrté přikázání –  Zachovávej sobotní den a posvěť ho, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Vzpomeň, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtamtud vyvedl mocnou rukou a vztaženou paží. Proto ti Hospodin, tvůj Bůh, přikázal zachovávat sobotní den.

Nejvíce kontroverzní přikázání, které vyvolává vášnivé debaty. Některé církve na tomto přikázání staví jako na základu a berou ho jako zákon (např. adventisté). Stále platí slova ap. Pavla, že pokud chceme být spaseni na základě skutků, musíme plnit celý zákon. Platí toto přikázání i pro nás? Domnívám se že především je nutné rozumět duchovnímu principu tohoto přikázání.

Scházíme se v neděli ale to není biblický Sabat. Neděle je první den týdne. Takže z židovského pohledu my nezachováváme sobotu. V historii se měnili systémy – osmidenní týden, desetidenní, pětidenní, ale funkční je právě sedmidenní. Především režimy, které byly proti Bohu se snažily předělat kalendář (Lenin, francouzská revoluce, …..), ale nepovedlo se jim to.

Židé slavili Sabat každý týden, ale sabat není jen tento den v týdnu – je také sabatový rok každý sedmý rok a každý padesátý rok, i to je součástí sabatu (odpočinku). Každý sedmý rok měla půda ležet ladem, každý 50. rok se vracela půda původním majitelům, pokud o ni přišli, propouštěli se otroci. Když Ježíš kázal v Nazaretu, tak řekl že právě v té chvíli se naplnilo slovo o milostivém létu. Ale přitom dle kalendáře to nebyl jubilejní rok. Od té doby, co to Ježíš vyhlásil, máme stále léto milosti Hospodinovi. Ježíš naplnil a  dokonal Sabat – přinesl plné zjevení, co sobota a odpočinek znamená.

První výskyt slova sobota je v 2.Mojžíšova 16 – zde Izraelci sbírali manu a v sobotu neměli sbírat, v pátek měli sbírat dvakrát více. Byla to mana, chléb z nebe a Ježíš říká, že on je ten pravý chléb z nebe. Exodus 16:23  Odpověděl jim: To je to, co promluvil Hospodin: Zítra bude odpočinutí — svatá sobota Hospodinova. To, co máte napéct, napečte a to, co máte uvařit, uvařte a vše, co bude přebývat, si uložte a uchovejte do rána. Zde vidíme nařízení k odpočinku, poté byla sobota ustanovena jako slavnost, oddělený den. Je zajímavé, že toto 4.přikázání se liší ve své podobě jako jediné mezi Ex.20 a Deu.5. Exodus 20:11  protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho. Takže na jedná straně je u tohoto přikázání připomínka, že jsme byli otroci v Egyptě (Deu.5) a tam nebyl žádný svátek, židé tam museli pracovat 7 dní bez přestávky a na druhé straně připomínka, že Bůh také sedmého dne odpočinul (Ex.20).

Jenže je ale Bůh někdy unavený? Je to v Písmu přímo napsáno – rozhodně ne! Proč tedy odpočíval? Co je cílem Sabatu? Aby Bůh ukázal, že je Bůh spokojený, ne unavený a ukazuje na plné odpočinutí. Jen nám ukazuje na důležitost zastavení se. 7.den stvořil odpočinek. Je také velmi zajímavé, že Adam začal svůj život odpočinkem, on ho ale nepotřeboval! Byl stvořen 6 dne, ale byl přece nabitý energií, právě stvořený, geneticky dokonalý a dostal úkol od Boha a mohl se do něj hned pustit! Ne, měl nejprve pozorovat Boží stvoření, radovat se z té nádhery, mluvit s Bohem a až další den se pustit do velkého úkolu. To nám ukazuje na to, že máme nejprve odpočívat a pak teprve pracovat. Nejprve si vše rozmyslet, hledat před Bohem, modlit se, hledat  jeho tvář a pak teprve začít něco dělat.

Naše námitka ale může být, že pro nás se už židovská sobota nevztahuje. První křesťané o sobotě nemluví, nenutí zachovávat sobotu křesťany z pohanů. Musíme ale porozumět podstatě soboty. Někteří se domnívají, že Ježíš rušil sobotu, ale Ježíš mluvil proti různým lidským nařízením uměle vytvořeným navíc k sobotě, ale nikde není napsáno, že by rušil sobotu jako takovou, ačkoli se lidé tak domnívali. Jan 5:18  Proto ho Židé ještě více usilovali zabít, že nejen rušil sobotu, ale také Boha nazýval svým vlastním otcem, a činil se tak rovným Bohu. On jen toto nařízení vysvětloval, co je jeho podstatou, ale nerušil ho – sobota byla učiněna pro člověka (Marek 2), zde máme potvrzení, že sobota má být pro člověka (ne pro nařízení), ale to znamená že má být  zachována, tedy nic nerušil. NZ příliš o sobotě nemluví, ale neucelenější úsek Písma je:  Židům 4:1  Stále platí zaslíbení pro vstup do jeho odpočinutí, bojme se tedy, aby se snad neukázalo, že někdo z vás je promeškal. 2  Vždyť také nám byla oznámena radostná zvěst, stejně jako i jim. Slovo zvěsti jim však neprospělo, protože nebyli spojeni vírou s těmi, kteří slyšeli. 3  Neboť do odpočinutí vcházíme my, kteří jsme uvěřili, jak řekl: ‚Jak jsem přísahal ve svém hněvu: Nevejdou do mého odpočinutí,‘ ačkoliv to dílo bylo od založení světa hotovo. 4  Neboť kdesi řekl o sedmém dni takto: ‚I odpočinul Bůh sedmého dne od všeho svého díla.‘ 5  A zde zase: ‚Nevejdou do mého odpočinutí.‘ 6  Protože tedy zůstává možnost, aby někteří do něho vešli, a protože ti, kterým to bylo dříve zvěstováno, nevešli pro neposlušnost, 7  opět určuje jeden den, Dnes, když v Davidovi po tak dlouhém čase říká, jak je předpověděno: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce.‘ 8  Kdyby je totiž Jozue uvedl do odpočinutí, nemluvil by o jiném, pozdějším dni. 9  A tak zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu. 10 Kdo totiž vešel do jeho odpočinutí, ten také odpočinul od svého díla, tak jako Bůh od svého. Sobota ukazuje na jednu důležitou věc – že v nebi bude konečná sobota, stálý odpočinek. Odpočinutí ! Stav kdy budeme stále s Bohem, věčná blaženost. Sobota na toto ukazuje. Je také napsáno, tyto věci jsou stínem budoucích. Ano, sobota jen částečně ukazuje na plný odpočinek. Ale také ukazuje, že na věčnost do nebe nevejdeme pokud budeme neposlušní. Máme nezatvrzovat svá srdce, když budeme slyšet jeho hlas. Takže toto přikázání ukazuje na budoucí věčnou radost v Pánu, která nás čeká a Písmo nás varuje, abychom to nepromeškali, protože ti co reptali na poušti nevešli do věčného odpočinutí. Jak můžeme vejít do věčného odpočinutí – spasení skrze víru. Např. Abraham nedodržoval sobotu (alespoň není psáno), ale přesto vešel do odpočinutí – skrze víru.

Potřebujeme mít pokoj s Bohem.

Římanům 5:1  Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze Ježíše jsme získali přístup k Bohu a můžeme mít pokoj. Vnitřní pokoj, ujištění, že jsme děti Boží.

Věříme, že jsme zachráněni skrze víru, že vejdeme do odpočinutí, ale my ještě nejsme v nebi a otázkou je jak prakticky máme dodržovat toto přikázání? Židům 4.10 – máme odpočívat od svých skutků. Co to znamená ? Můžeme prožívat sobotu každý den, když odpočineme od  svých skutků ! Znamená to, že se plně spolehneme na Boží vedení, na vedení Duchem Svatým, znamená to nežití ze svých sil, ale žít z moci Ducha Svatého. V tu chvíli už je pochopitelnější proč je zde řeč o tom, abychom nezatvrzovali svá srdce. Mnoho věcí děláme a často jsou to důležitá rozhodnutí, ale na prvním místě potřebujeme hledat Boží vůli, co si o tom myslí Bůh a pak teprve jít a dělat to. Dnes je vše zrychlené, takové instantní, ale často pak měníme názor, všechno je úplně jinak. Moji klienti – často mají nějaký názor a pak přijdou, že by to chtěli jinak. OK, rozumím tomu, změním to, ale když to dělám po 24x tak už mě to nebaví. Kdyby si nejprve sedli a přemýšleli nad tím ze všech stran, tak to nemusíme tolikrát předělávat. Celá společnost je plná neklidu, zákony se mění neustále, často naprosto zásadně a  není jednoduché se v tom vyznat. Stačilo by se zastavit a odpočívat a najednou člověku dojdou věci, které by mu jinak nedošli. Potřebujeme odstup od těch věcí, které nás obklopují. Bůh není těmi našimi věcmi zahlcen takže nám může ukázat, co je nejlepší. A tím můžeme být v pokoji, nestrachovat se o budoucnost, netrápit se mnoha věcmi. Bez Boha se neustále za něčím honíme a je to bez konce. Máme pocit že to je nekončící koloběh věcí a událostí a je to jak Písmo říká  honba za větrem. Prožíváme to my všichni, že nás okolnosti dokážou semlet, nemáme pokoj, stresujeme se. A v takových chvílích ti Bůh říká – zastav se člověče, nejsi na to sám. Uklidni se a sedni si k mým nohám. Jako Marie (Luk.10) – seděla u nohou Ježíše, protože v tu chvíli to byla ta nejlepší věc jakou mohla udělat. Marta obviňovala Boha i Marii a chyběl jí Boží pokoj. Sobota totiž byla učiněna pro člověka k jeho posilnění. Každé sezení u Božích nohou je jako bychom světili sobotu. Tím že dáme Bohu prostor v našem životě tím světíme sobotu, posvěcujeme (vyvyšujeme) jeho jméno.

Máme tedy zachovávat sobotu jako Židé ?

Pojďme se na to podívat, jak oni slaví Sabat. Židovské dny začínají a končí večerem. Ten první večer se sejde rodina a otec žehná dětem a manželce. Poté zpívají písně, modlí se, čtou si písmo. Je to něco, co rodinu spojuje, stmeluje. Je to podobné jako Adam, který měl vše nejprve pozorovat a učit se. Židé mají oddělený čas k modlitbám, rozjímání, bilancování týdne, zastavení se ve svém běhu, k tomu aby byli spolu. Dokonce ten, kdo by Sabat porušoval, měl být ukamenován. Bylo to velmi přísné. Měl to být radostný svátek na začátku každého týdne. Je to čas pro rodinu, čas k nadechnutí se.

Podle lékařů je odpočinek nesmírně důležitý a lékaři a psychologové doporučují určité zastavení, přehodnocení svých postojů, odpočinek a vydatný spánek. Věřím tomu, že Bůh nás stvořil jako bytosti cyklické, které potřebují pracovat a odpočívat. I z hlediska lékařského je sedmidenní cyklus nejlepší. Bůh nám rozumí, že nemáme čas přes týden se modlit a příliš číst Bibli a proto je důležité si ten čas udělat, zastavit se, každý týden. Podle mě je jedno jestli v sobotu nebo v neděli, hlavně se zastavit a mít čas s Bohem. A pokud to neuděláme, tak nás to pomalu likviduje – pokud si neděláme čas na Boha, přestáváme být citliví na duchovní věci a můžeme duchovně skomírat. Je to jako v té tělesné rovině – když zanedbáváme spánek a odpočinek, projeví se to – jsme podráždění, naše paměť je slabá a ve výsledku naše výkonnost je třeba poloviční. Workoholici, kteří jen pracují mají problém, že pořád něco dělají, ale kdyby se zastavili, udělají víc práce. Abychom toho hodně zvládli musíme hodně odpočívat. V duchovní rovině to znamená, že bychom neměli dělat nic bez Božího vedení protože jinak natropíme víc škody než užitku. Písmo mluví o skutcích těla a ducha. Buďme plní Ducha Svatého a nechme se jím vést.

Odpočíváme ? Máme pravidelně čas s Bohem a rodinou, oddělený čas od práce ? Mám pocit, že právě tato oblast nám velmi chybí. Židy bereme jako zákoníky, kteří světí sobotu jako tvrdý zákon, nemůžou nikam chodit, nic dělat a my můžeme vše, máme svobodu v Kristu! Ale sobota byla učiněná pro nás, abychom se zastavili a jako Adam hleděli na Boží dobrotu, stvoření, jeho dílo, přemýšleli nad jeho slovem. V tomto přikázání je také sociální hledisko – že otroci i dobytek mohli odpočívat. To bylo v té době vyjímečné, že otroci i zvířata mohli odpočívali. Bůh myslel i na to zvíře. A myslíme my sami na sebe? Neničíme se tím, že jen a jen pracujeme. Kdy naposled jsme se sešli jako rodina pospolu a společně uctívali Pána, zpívali písně, modlili se, četli si a radovali se spolu? Rodinám chybí to, že nejsou spolu, každý dělá to své. Je to výzva k větší soudržnosti rodin.

Důležité je ale také pochopit, že SZ se na nás nevztahuje stejným způsobem jako na Židy. Oni to berou tak, že my nemůžeme naplňovat požadavky dle SZ, protože nejsme obřezáni. Ale ap. Pavel říká, že na obřízce nezáleží. My tedy musíme jinak naplňovat i toto přikázání. Nejde tedy o to, že bychom si udělali nový příkaz a ten jen zákonicky naplnili. Kol.2.17 – to vše je stín a realita je Kristus! My žijeme v nové realitě, mnohem plněji než v době staré smlouvy, protože Kristus je s námi. Sedmidenní sabat je stínem toho, co máme v Kristu.

Gal.4.10  – jsme ve svobodě a dodržováním svátků dle SZ se zbavujeme Krista. Nejsme tady pro to abychom dodržovali požadavky SZ ale činili vše skrze Krista, skrze jeho ducha. Nejde o zákonické dodržování regulí a nařízení. Ježíš vyhlásil léto milosti Hospodinovi. Podstatou je milost, která nám byla dána. Můj život je spasen je díky Ježíši a jeho milosti, nemohu k tomu už nic přidat.

Závěr: Plný odpočinek je až u Pána a i nyní můžeme odpočívat v něm, máme odpočívat od svých skutků. Není pro nás zákonem tělesně odpočívat, ale je to pro nás posilou. Naopak nedodržení tohoto Božího  přikázání vidím v tom, že duchovně neodpočíváme, nenabíráme síly v Kristu a nerozumíme podstatě, že nejsme spaseni z našich skutků, ale z milosti skrze víru v Krista, a ne že se snažíme stále zákonicky uplatňovat Boží zákony a nerozumíme milosti.

 

  1. Páté přikázání  Cti svého otce i svou matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, aby se prodloužily tvé dny a aby se ti dobře vedlo v zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Když se Ježíše ptali na největší přikázání, citoval Šema Izrael a Leviticus 19:18  miluj svého bližního jako sebe samého. První až čtvrté přikázání je o vztahu k Bohu a páté až desáté přikázání je o vztahu k lidem. Jádrem vztahu k lidem je tedy to co řekl Ježíš – máme je milovat jako sebe. Stejně tak se říká, že vztah k rodičům je také  obrazem toho, jaký máme vztah k lidem. Pokud nemáme dobrý vztah k Bohu, nemáme ani dobrý vztah k rodičům a tím nemáme dobrý vztah k lidem.

Milování sebe

Na jedné straně je mnoho lidí, kteří milují jen sami sebe, ale na druhé straně je mnoho lidí, kteří se nemají rádi. Nelíbí se jim jak vypadají, nejsou se sebou spokojeni. Děvčata mají pocit, že mají špatnou postavu, že vypadají hrozně, …. Kluci se podceňují, že nic nedokážou. Častokrát je to ovoce rodiny, že je nikdo neocenil, nepodpořil. Všichni jsme originální, nikdo není jako druhý, jsme obrazem Božím. Bůh nás stvořil právě takové jací jsme – potřebujeme se přijmout takový jací jsme. Musíme nejprve přijmout sebe. Jak bychom mohli milovat ostatní jako sebe, když se nemáme rádi. Je to jednoduché vyznání – Pane, já přijímám sebe tak jak vypadám, se vším co jsem, se svojí povahou a se svojí postavou a vzhledem, děkuji, že jsi mě stvořil právě takového, jaký jsem.

Ctít otce a matku

Je možno to rozdělit na dvě části – vlastní fyzické rodiče a pak také duchovní rodiče a autority. Židé běžně říkali otče i jiným lidem než svému otci – 2 Královská 2:12  Elíša to viděl a zvolal: Můj otče, můj otče! To mluvil k Eliášovi, který nebyl jeho otcem a ale nazývá ho tak.

Další přikázání budou ještě doplněna