Bůh se dává poznat těm, co ho hledají

Michal

Jsem z nevěřící rodiny, o Bohu jsme nikdy nemluvili. A jako náctiletý jsem o tom začal přemýšlet. Vždy mě zajímala příroda a to jak příroda funguje. Mnohokrát jsem seděl venku po setmění a pozoroval hvězdy. Říkal jsem si, něco nad námi je, taková nádhera nemohla vzniknout jen sama o sobě.

 

To bylo ještě v době hlubokého socializmu a o Bohu se moc mluvit nemohlo. Pak přišel rok 1989, kdy jsem byl ve druhém ročníku na vysoké škole. Přišla změna do celé společnosti. Předtím jsem neměl žádný smysl života, nevěděl jsem co chci, kam směřuji. Po revoluci bylo najednou mnoho možností. Proto jsem se pustil do mnoha aktivit – pracoval jsem při vysoké škole ve stavební firmě jako stavbyvedoucí, projektoval jsem domy pro jednu projekční kancelář, ještě více jsem sportoval, byl jsem ve vrcholovém atletickém týmu Techniky Brno. Myslel jsem si, že čím víc toho budu dělat, tím budu šťastnější. Ale stejně mě to úplně nenaplňovalo. Stále mi něco chybělo.

V té době začalo mezi vysokoškoláky křesťanské hnutí – mnoho známých se stalo křesťany, zvali mě na různé akce, ale já jsem nechtěl. Říkal jsem si, že nepotřebuji kostel, že nějak sám věřím. Četl jsem i Bibli, přemýšlel jsem nad tím, co jsem četl. Bylo mnoho věcí, které mě přibližovaly k Bohu, mnoho lidí mě zvalo do nějakých církví, do společenství. Dva roky jsme o všech těch věcech přemýšlel, až jsem dospěl k rozhodnutí, že chci Boha do svého života. Viděl jsem, že i když dělám mnoho věcí, nejsem spokojen. Chyběl mi osobní vztah k Bohu, to jsem hledal i když v té době bych to takto nedokázal popsat.

Jednou na podzim roku 1991 jsem šel večer domu, nesl jsem si poměrně dost peněz, které jsem vydělal a říkal jsem si – mám dost peněz ale něco mi chybí. Tehdy jsem se poprvé modlil a prosil Boha, aby vstoupil do mého života, že chci žít život podle něj a ne podle sebe. Poté jak jsem se takto modlil, tak jsem cítil obrovskou úlevu jako kdyby balvany spadly z mého srdce, cítil jsem se najednou plný pokoje a radosti. Poté jsem navštívil své kamarády křesťany a ti mě pozvali do církve. Velice se mi tam líbilo a na podzim tohoto roku to bude již 25 let, co jsem křesťan.

Neznamená to, že nemám žádné problémy, ale že mám pokoj v srdci, jistotu, že Bůh je se mnou.